Když jsem brouzdal na internetu, narazil jsem na překrásné fotky rosniček. Trošku jsem se na ně upnul a hledal jsem. Všechny lokality byly zruky. Až jsem narazil na oboru Holedná, kde údajně bývá dostatek rosniček v jezírkách. Tak jsem začal přemýšlet o fotovýletu. Trvalo mi to nějaký týden, než jsem se k tomuto kroku odhodlal. Zároveň mě popohnaly narozeniny, kdy jsem dostal moji první zrcadlovku Canon EOS 600D.
Vše bylo nachystáno. Foťák nabitý, objektivy připraveny, stativ v batohu. Čím víc se blížil večer, tím však můj plán upadal. Zataženo, místy přeháňky. Proto jsem si řekl, že uvidím ráno. V každém případě mě čekal před výletem trénink, po kterém jsem měl v plánu vyjet. Proto jsem ráno vstával kolem 6. hodiny ranní.
Počasí bylo zatažené, tak jsem se s myšlenkou focení téměř rozloučil. Místo v tašce na badminton bylo, proto jsem do ní přibalil aspoň foťák a náhradní objektiv... kdyby náhodou.
Jakmile jsem měl odtrénováno, vylezl jsem z haly a venku prosvítalo slunce. Tak jsem se rozhodl výlet uskutečnit. Vyrazil jsem do Holedné v Jundrově. Cestu jsem neznal, jelikož jsem sem nikdy nejel, podle internetu jsem si něco pamatoval, spíš se domníval. Trefil jsem však perfektně. Mým cílem byla jezírka s rosničkami, od kterých jsem zaparkoval ve vzdálenosti asi patnácti minut chůze. Když jsem vešel do obory, nevěděl jsem kudy kam, tak jsem si řekl, že to zkusím podél nejbližší cesty, která les křižuje. Foťák jsem neměl nachystaný, když se asi dvacet metrů ode mě objevila zrzavá veverka pojídající žaludy. Rychle jsem vytáhnul Canon a zkusil pár fotek. Po chvíli však utekla.
Šel jsem tedy dál podél cesty, když jsem u velkého dubu uslyšel křičení mláďat jakéhosi ptáka. Sednul jsem si na pařez poblíž a pozoroval. Zhruba každých třicet vteřin zpoza stromu vykukující strakapoudi krmili svá mláďata.
Já pokračoval dál, když jsem pod strmým kopcem uviděl první jezírko, po chvíli i druhé. Obě byla plná orobince a leknínů. Několikrát jsem obě jezírka obešel prozkoumal, ale místo rosniček jsem objevil pouze dvě kačeny a hromadu pulců, kteří byli spíše od ropuch, než od rosniček.
Tak jsem si řekl, že se aspoň ještě projdu, ať vím, jak to zde vypadá. Když jsem přicházel k dalšímu jezírku, přes cestu mi proletělo káně. Zmizelo rychleji, než jsem stihnul zvednou foťák. To byl impuls pro muflony, také přeběhli přes cestu. Utekli do lesa, tak jsem se za nimi vydal. Cestu však lemovalo strmé koryto potoka. Přes něj sem se dostal jen za cenu špinavých bot. Nebýt pevného stromku, kterého jsem se v poslední chvíli chytnul, i pádu. Mufloni mezitím zmizeli kdesi v lese. Pronásledování jsem vzdal, tak jsem se po cestě vydal domů.
To jsem ale ještě netušil, že to největší dobrodružství výletu mě teprve čeká. Zkusil jsem zachytit pár lesních zátiší, povykujícího drozda, když se najednou kolem mě prohnali dva kosi. Podívám se na plot, na něm sedí velký černý pták s červenou čepičkou. Rychle udělám pár fotek, když uletí na sousední pařez do pěkného zátiší, které kazí jen plot, který je těsně za pařezem. I tak jsem udělal několik dalších fotek. Datel mi dovolil se k němu přiblížit, pak poodlétl o kus dál. Při sběru potravy z pařezů mi několikrát dovolil se přiblížit na vzdálenost snad necelých dvou metrů. Takto jsem pořád cvakal další fotky, než přišli dva houbaři, kteří tak hlasitě hledali houby, až datel uletěl. Měl jsem ohromnou radost, nikdy jsem datla takhle zblízka neviděl. Škoda jen, že v té době se zatáhlo a byla poměrně tma. Přesto jsem byl z výletu nadšený a už teď plánuji další výlet do obory, ve které mohu spatřit nejen muflony, ale i daňky, prasata a třeba i rosničky.
Radim Dvořák
